Axolotl radkill-Helene Hegemann

Vyrostla jsem divoká a divoká chci zůstat. Jsou tři v noci a moje utancované tělo sedí v taxíku k smrti ponořené do role oběti. Řidič vypráví o synovi, který se po deseti letech rozešel se ženou, a o vlastní ženě, která mu zahýbá, a o bohu, k němuž má údajně docela dobrý vztah. Proto taky odpouští teploušům, že jsou teplí, protože za to vlastně nemůžou. Mám horečku, problémy s koordinací, v přehřáté krvi jedno promile a už poněkolikáté jsem si domluvila schůzku na místě, kde vládne absolutní oportunistická nevázanost. Jde o moji úctyhodnost, o ocel a beton, o ohromné průčelí s okny, která se dají zavřít pohyblivými roletami, o můj strach ze smrti, jde o explozi vnímání a možná taky trochu o organizovanou formu zvukových zážitků.Divokost je můj charakteristický povahový rys. Buď můžu dělat, co chci, a vyhovět své povaze, nebo toho jednoduše nechat.

Dělat to, co chci, je nebezpečné, protože pak jsem opravdu zranitelná. Nechat toho je naprosto nemožné. Proto ti lžu. Říkám: Jde tu v první řadě o princip.

Je mi šestnáct a momentálně nejsem schopná ničeho jiného, než se navzdory kolosálnímu vyčerpání chtít prosadit ve vztazích, které nemají nic společného se společností, v níž chodím do školy a trpím depresemi. Jsem v Berlíně.

Jde o moje halucinace.